Réva vinná se s největší pravděpodobností dostala na naše území zásluhou římských legií v době vlády císaře Marca Aurelia s přívlastkem "Probus", což znamená "řádný", "počestný", nebo "moudrý". V letech 166 - 180 si Římané vybudovali v prostoru u Mušova (dnes zatopené obce Novomlýnských nádrží pod Pavlovskými vrchy) jeden z nejsevernějších opěrných bodů nad Dunajem, známý pod označením "Legio decima Gemina, Pia Fidelis". Nepochybně však i křesťanská mise sv. Konstantina (Cyrila) a sv. Metoděje v roce 863 přispěla k rozšiřování révy vinné na tehdejším území Velké Moravy. Z území Velké Moravy se dostala réva pravděpodobně do Čech. Není však ani vyloučeno, že do Čech se mohla dostat i cestou ze západu - Východofrancké říše.

      Kronikář Václav Hájek z Libočan (zemřel 1553) popisuje událost při křtu nejstaršího syna českého knížete Bořivoje, Spytihněva z roku 892, kdy se v Čechách popíjelo víno již jako světský nápoj. První sud vína pro tuto událost údajně pocházel z Moravy, od samotného velkomoravského knížete Svatopluka. Toto moravské víno prý tak zachutnalo Bořivojově manželce, sv. Ludmile, že rozkázala, aby ušlechtilá réva vinná byla převezena z Moravy do Čech, a vysázena v okolí rodné tvrze Pšovanů, v mělnickém kraji. Dle různých pramenů starých kronikářů byla snad tato vinice založena na jižní stráni opukového návrší Čečemínu mezi Všetaty

      Ve starých kronikách a jiných záznamech existuje řada informací o českých vinicích z XI. a XII. století. Z těchto dob jsou zmínky o vinicích na pražském Petříně, ve Veleslavíně, na Boleslavsku, Královehradecku, Kouřimsku a na Litoměřicku. Zvláště na Litoměřicku jsou v této souvislosti častěji vzpomínaná místa Žitenice a Žernoseky. Samotné město Litoměřice se pak stalo vinařským centrem severních Čech. V okolí sázavského benediktínského kláštera byly zásluhou opata Ditharda vysázeny početné vinice v roce 1097. V kouřimském kraji na svazích kopce Psar, péčí pražské vyšehradské kapituly, byly v roce 1187 rovněž vysázeny vinohrady.

      Ve středověku, zvláště v době vlády císaře Karla IV. (1316 - 1378) a na Moravě ještě za doby jeho funkce markraběte (1334 - 1341), dosáhlo české a moravské vinohradnictví a vinařství značného rozkvětu. Byla založena zvláštní horenská registra, zřízeny horenské soudy a ustanoveni i jmenováni zvláštní úředníci pro tyto účely. Z oněch dob pocházejí většinou i názvy místních tratí (např. Na vinici, Vinohrady, Pod vinicí apod.). Sám Karel IV. přivezl, nebo nechal přivézt do našich zemí sadbový materiál révy vinné z mnoha vyspělých (v té době) vinohradnických oblastí Evropy.

      O tom, že také na Moravě bylo prosperující vinohradnictví, dokládá listina Karla IV. o zřízení "Nejvyššího perkmistrovského úřadu" v Hustopečích u Brna (v té době největší vinařské město na Moravě). Rozkvětu vinohradnictví a vinařství na Moravě mimořádně přála později ještě i doba vlády císaře Rudolfa II. (1522 - 1612). "Husitské vojny" (1419 - 1436) a později i "Třicetiletá válka" (1618 - 1648) naopak byly pohromou, nejen pro vinohradnictví, ale i pro ostatní zahradnickou činnost a zemědělství vůbec.

      Vestfálským mírem 1648 ukončily se třicetileté válečné útrapy v Evropě a jen pomalu dochází k obrodě hospodářského a kulturního života. Zvláště na venkově, v zemědělství, byla situace neutěšená. V našich zemích, které v té době byly součástí středoevropské Rakouské říše, dochází k obrození zemědělství teprve v době panováni císařovny Marie Terezie (1717 - 1780) a jejího syna, císaře Josefa II. (1741 - 1790) v období let její vlády 1740 - 1780 (1741 - 1780 společně s Josefem II) a v letech 1780 -1790 pak samotného Josefa II. Svým způsobem se na tom podílely i císařské patenty z roku 1781 - zrušení nevolnictví a toleranční patent (týkající se jistého stupně náboženské svobody). Nebyly to však jen patenty, ale i další výnosy a císařská nařízení, která sledovala mnohá ulehčení v povinnostech a životě prostého lidu, nazývaného šlechtou a tzv. vyšší společností "Misera contribuens plebs", což v překladu znamená "Ubohý poplatný lid".

      Je pochopitelné, že lepší podmínky venkovského lidu podnítily jeho snahu po lepším hospodaření s půdou, lepším a výnosnějším pěstování kulturních užitkových rostlin a chovu dobytka. Tyto snahy se zákonitě promítaly do potřeb lepšího osvojování a rozšiřování si svých odborných poznatků a praktik. Začala vznikat různá odborně vlastenecká společenství a dokonce i odborné zemědělské školy. Dochází k zlepšené vzájemné výměně informací, druhového a odrůdového rostlinného materiálu a plemenného materiálu hospodářských zvířat. Tato výměna již neprobíhala pouze v rámci hranic říše, ale i se zahraničím. Rovněž výměny a návštěvy různých odborných kapacit ze zahraničí byly mnohem častější.

      Renesance nastala tedy až v druhé polovině XVIII. století, zvláště na Moravě. V roce 1763 přišel do Valtic kněz - řeholník a lékař P. Norbert Adam Boccius (1713 - 1804), zanícený botanik a propagátor pokroku v zahradnictví, zejména ve vinohradnictví. Zasloužil se o zakládání rostlinných sbírek se záměrem jejich využívání v praxi a k rozvoji zemědělských oborů. Takto získal a shromáždil i početný odrůdový materiál révy vinné. Pokračování této záslužné činnosti bylo pak v slavných "Herba viva", rozvíjené zásluhou Liechtensteinského dvorního úředníka, hospodářského úředního rady Theobalda Wallberga (Valáška) (1753 - 1834) a jeho zahradníka z Vídně, Josefa Lifku. Po roce 1800 tak vznikla rozsáhlá sbírka domácích i zahraničních odrůd kulturních rostlin, včetně početné sbírky odrůd révy vinné.

      Ve vztahu k našemu vinohradnictví, vinařství a také i ovocnictví vynikli tři zanícení odborníci, jak je také často ve svých historických pracích vzpomínal profesor Miloslav Vávra. Jedním z prvních byl i Jan Sedláček - Harkenfeld (1760 -1827), rodák z východočeských Třebechovic pod Orebem. Původním povoláním sice hudebník, později vyšší a agilní hospodářský úředník, který se nadchl pro rozvoj vinohradnictví a ovocnictví. Byl dokonce i předsedou tehdejší "Pomologicko-enologické Moravsko-Slezské společnosti" pro zvelebování orby, přírodoznalství a vlastivědy v Brně.

      Jeho zájem šel dokonce tak daleko, že se zajímal o šlechtění révy vinné, které samozřejmě v té době mělo daleko k metodám a technologiím, které jsou praktikovány v současné době. Mimořádné se zasloužil o shromaždování a zkoušení dostupných, známých odrůd z celé Evropy. Byly to tzv. "Ampelografické sbírky", které později inspirovaly maďarského odborníka českého původu Ference (Františka) Schamse k zakládání obdobných kolekcí v Maďarsku, a z jeho návodu pak byly podobně založeny i v Německu (v Heidelbergu) a ve Francii (v okolí Paříže).

      Další významnou osobností, která pozitivně a možno říci i nápadně zasáhla do osvěty v zemědělství, byl Christian Carl André (1776 -1831), rodem ze Saska z Hilburghausenu. V letech 1798 -1821 působil v Brně jako ředitel protestantské školy. Měl mimořádné znalosti o zemědělství ve světě (vlastně tehdy jen v Evropě) a snažil se je prosazovat do praxe. Velmi mu v tom napomáhala i skutečnost, že byl v letech 1807 - 1820 sekretářem již vzpomínané Moravsko - Slezské společnosti. Jeho iniciativou vznikl v roce 1816 též (již samostatný) Spolek ovocnicko - vinařský. Obdobnou organizaci pak ještě inicioval založit i v roce 1818 v Praze. Po Andrém (k jeho poctě a za jeho zásluhy o moravské vinohradnictví) byla pojmenována i modrá odrůda révy vinné z ŠS Velké Pavlovice ´André´ (1980).

      Byl nadšen a obdivoval šlechtitelské úspěchy i metody práce vynikajícího (ve své době) anglického šlechtitele Thomase Andrewa Knighta (1720 -1826), který propracoval metody výběrů a doporučoval využívat umělé a řízené opylování rostlin za účelem získávání nových odrůd (forem). André však z tehdejších politických důvodů musel opustit Rakouskou říši a uchýlil se do Stuttgartu, kde také 22. 7. 1831 zemřel. Ještě před smrtí, kdy působil jako dvorní rada u württenberského krále, obdržel členství v Královské zahradnické společností (R. H. S.) v Londýně, což v té době by to vůbec nejvyšší dosažitelné vyznamenáni pro odborníka. Jak byl André unesen moravským vinařstvím, dokumentuje jeden z jeho výroků "... na moravských vinicích rostou znamenitá vína nejlíbeznějších chutí, jaké mají vína rakouská a jsou i ohnivá, jako vína uherská.....".

      Další osobností, která si zaslouží být vzpomenuta, je naturalizovaný mad'arský vinařský odborník původem z Čech (Litoměřic), R. Schams (1770 - 1839), magistr lékárnictví (PhMr.). I když sám u nás nepůsobil, byl s moravskými i českými vinaři v úzkém kontaktu. Zasloužil se o to zvláště tehdejší opat starobrněnského augustiniánského řádu a velký příznivec zahradnického pokroku, zvláště vinohradnictví, P. František Cyril Napp (I792 -1867), který pocházel z Jevíčka a po Sedláčkovi pokračoval v práci MHS. Napp se mimo jiné zasloužil i o to, že v klášteře na Starém Brně vznikla výzkumná a šlechtitelská vinohradnická a vinařská báze. Napp v roce 1828 pozval Schamse na Moravu. Ten byl se stavem moravského vinohradnictví spokojen a vysoce cenil do té doby vykonanou práci Sedláčka i Andrého. Kladně hodnotil vybudování pokusnicko - šlechtitelských bází v Brně a Maloměřicích i záměry vybudovat další podobná pracoviště ve Velkých Pavlovicích a na svazích v okolí Mikulova. Jen pro zajímavost lze připomenout, že Schams konal na Moravě mnohá školení a instruktáže a měl tak nesporný vliv na zvelebení moravského vinařství. I když byl původním povoláním lékárník, jeho vztah k vinařství měl své počátky již v mládí. Jeho otec byl totiž litoměřický měšťan, vlastnil vinice a vyráběl vína. Schams svými pracemi a vynikajícími výsledky dosáhl širokého mezinárodního věhlasu a byl členem významných odborných organizací v Londýně, Petrohradě, Praze, Vídní, Mnichově a v mnoha dalších evropských městech.

      K uzavření této vzpomínkové části třeba jen dodat, že z průkopnického úsilí Sedláčka - Harkenfelda a Andrého i jejich dalších následovníků vzešla nová praxe šlechtění révy vinné v našich zemích. Svým způsobem ovlivnila také další vývoj vinohradnictví i v zahraničí.

      Další etapa pokroku ve vinohradnictví, zejména z pohledu šlechtění a množení, byla v té době dána třemi faktory. Jednak to byly stále nové a nové poznatky z biologie a z evoluce živých organismů (např. Darwin, Mendlovy objevy 1865), respektive jejich znovuobjevení (1900) a v neposlední řadě i výskyt vážných onemocnění révy vinné - padlí (Oidium) v roce 1845, révokaz- fyloxera (Vitius vitifolii) v Evropě 1863, na Moravě 1890 (Šatov) a peronospora (Plasmopara viticola) v roce 1878. Réva vinná nezůstala bez povšimnuti ani u Johanna Gregora Mendela (1822 -1884) což bylo mj. dáno také tím, že tehdejší představený kláštera Napp (jak již bylo připomenuto) vybudoval v klášteře vinohradnickou pokusnickou bázi.

      Nebezpečné šíření vzpomínaných onemocnění vyvolalo nutnost radikálních opatření, jakými byly dovozy amerických odrůd a jejích hybridů a vlastní pokusy o získání odolných, resp. tolerantních odrůd (např. Klimeš z Hustopečí u Brna, Schwarzmann z Bzence aj.), dovozy (na odolnost) proklamovaných podnoží u Uher a Rakouska i dalších zemí. Dokonce i státní orgány tehdy vstoupily do boje za záchranu vinic a vinohradnictví. Proto byla, jako jedno z prvních takovýchto opatření, zřízena v roce 1895 ve Znojmě "Císařsko královská technická stanice pro potírání révokazu na Moravě" (pro německou pohraniční vinohradnickou oblast). O něco později (v roce 1905) by1 tento název upraven na "Císařsko - královský inspektorát vinařský" ve Znojmě.

      Nosným úkolem pracoviště v té době byla, vedle poradenské činnosti, ochrana proti houbovým a plísňovým chorobám a škůdcům a dále pak i výsadba vzorových (vzorných) plodných vinic na různých podnožích americké révy. Pro českou vinohradnickou oblast byl v přibližně ve stejném časovém období zřízen "Císařsko - královský komisariát vinařský" v Hodoníně. Jeho funkční postavení bylo však nižší než inspektorátu ve Znojmě. Od roku 1899 byl vedoucím hodonínského komisariátu Antonín Markant (1877 - 1942), od roku 1905 byla rozšířena působnost pro celou Moravu. Později (od roku 1908) přešel Markant do Čech a byl vinařským inspektorem pro Čechy. Je pokládán za iniciátora odborných a organizačních základů českého vinařství. V působnosti hodonínského komisariátu byly také zakládány révové školky ve Velkých Pavlovicích, v Kyjově, v Čejkovicích, v Mutěnicích (založené v roce 1900). Vedle těchto hlavních révových školek vznikaly za podpory státu a země ještě tzv. pomocné školky v Kloboukách u Brna, ve Strážnici, v Polešovicích.

      Menší pokusné vinice na amerických podnožích vznikly v té době ještě v Syrovíně v Újezdci u Bzence, ve Vlkoši, v Bohuticích, Dolních Kounicích, ve Velkých Bílovicích, v Horních Bojanovicích, v Boleradicích, v Divákách, v Nosislavi, v Blatnici pod sv. Ant., v Hroznové Lhotě, ve Vlčnově a Viničných Šumicích.

      Na přelomu 19. a 20. století pracoviště ve Znojmě vykonalo záslužnou průkopnickou práci v obnově a ozdravení moravských vinohradů. V těchto prvních dobách řídili stanici ve Znojmě Jindřich Jeitscho (v letech 1896 – 1916), Karel Votruba (1916 – 1918), který ji však vedl na dálku z Hodonína, od roku 1918 - 1928 pak Albert Stummer, který později úzce spolupracoval s profesorem Dr. Franz Frimmelem.

      Naší vinařští specialisté pochopili, že bude třeba získat vlastní kvalitní a zdravotně vyhovující odrůdový a podnožový sadbový školkařský materiál révy. Byly proto konány různé pokusy a prováděna různá křížení za účelem získání nových, vyhovujících odrůd i podnoží. Z této doby je možné připomenout alespoň některá jména, jako J. Schwarzmann v Bzenci, nebo R. Unger (1866-1934) z Mikulova. Prvně jmenovaný získal z volného opylení podnože Vitis riparia výběrem semenáč, který se osvědčil a do praxe vstoupil pod označením ´Schwarzmann´. Brzy se hojně rozšířil v okolí Bzence a Mutěnic.

      Unger dosáhl jiných pozoruhodných výsledků. Jako ředitel rolnické školy vinařsko – ovocnářské v Mikulově (od roku 1910) se při své pedagogické práci zajímal a zabýval šlechtěním. Z mnoha jeho křížení vznikly zejména Franko-americké hybridy s jistým podílem šlechtitelské krve Ungerových kříženců Vitis riparia x Vitis berlandieri a kultivaru označovaného autorem ´Aw´, údajně odolným vůči peronospoře. Pozitivní výsledky Znojemského inspektorátu a Hodonínského komisariátu potvrdily významnou pozitivní úlohu výzkumu, šlechtění a soustavné odrůdové a zdravotní kontroly školkařského materiálu.

      Bezesporu nutno vysoce kladně zhodnotit historicky významnou úlohu, kterou pro moravské vinohradnictví a vinařství vykonali: Prof.Dr. Franc Frimmel (od roku 1919 vedoucí ředitel šlechtitelsko-výzkumného pracoviště Mendelea v Lednici na Moravě), bývalý asistent a pozdější nástupce na uvedeném pracovišti, profesor vídeňské vysoké školy zemědělské (tehdejší Hochschule für Bodenkultur, dnes univerzita) Dr. Erich Tschermak – Seysenegg a Albert Stummer, ředitel vinařsko-ovocnářské školy v Mikulově (nástupce ředitele R. Ungra, který předtím působil jako vinařský inspektor a vedoucí ve Znojmě). Stummer se již delší dobu věnoval problematice selekce kvalitního a výkonného šlechtitelského materiálu, který by byl zárukou a samozřejmým předpokladem výroby sadby v révových školkách.

      Frimmel byl inspirujícím vědeckým pracovníkem se znalostí praktických problémů a Stummer zkušený odborník a erudovaný praktik. Proto spojili své síly ke zkvalitnění šlechtitelských a množitelských metod. Byli to právě oni, kteří již v roce 1921 praktikovali klonovou selekci u révy vinné. Shrnutí poznatků z několikaleté intenzivní práce publikovali pak v roce 1932 ve Sborníku ČAV – výzkumných ústavů zemědělských RČS (Die Rebenzüchtung in Südmähren). Spolupráce vzpomínaných pracovníků a jejich spolupracovníků probíhala asi takto: křížení byla prováděna ve Znojmě a Mikulově, získaná semena byla přenesena do Mendelea v Lednici na Moravě. Tam byly prováděny výsevy a následná kultivace. Výsadby schopné sazenice (semenáčky) byly opět převezeny zpět do Znojma, k dalšímu dopěstování a výsadbě do pokusných kultur. O výsevy a kultivaci se staral mladý asistent K. Lauche a zahradník K. Wolf. Dále o ně dále pečoval vinařský instruktor Cyril Míša (1896-1977), rodák z Polešovic. Míša přešel do Znojma ze Zemské révové školky v Mutěnicích v roce 1922. V této činnosti mu pomáhal zkušený zahradník Hans Pohl.

      Zájem získat vlastní domácí šlechtitelský materiál, aby se nemusel dovážet cizí, byl zejména z Francie (známý jako "přímoplodné hybridy"). Frimmel a Stummer ve svých šlechtěních, zaměřených především na odolnost, hodně využívali zpětného křížení (backcross Bn) odolných druhů s evropskými odrůdami Vitis vinifera. Sledovali však i problematiku květní biologie, opylování i podchycováni mutací. Zajímali se i o problematiku samoopylování (inzucht, inbreeding) a heterosis, případně transgresi. Jejich šlechtitelská představa byla blízká názorům a předního vinařského odborníka a ředitele Zahradnického výzkumného ústavu ve Wädenswillu, Prof. Dr. Fritze Kobela (1896 -1981) ze Švýcarska. Ten se vyjadřoval v tom směru, že pouze nejjakostnější evropské odrůdy révy vinné a odolné americké druhy, případně i frankoamerikány jsou předpokladem vytvořit výchozí šlechtitelský materiál pro rezistentní šlechtění.

      I když v tomto směru dosáhli jistých výsledků, žel materiál se v důsledků válečných a poválečných událostí v letech (1938 -1945) nezachoval. Svým způsobem a v jiných podmínkách i a na jiné úrovni v této práci pokračovali od konce sedmdesátých let 20 století Prof. Ing. Vilém Kraus, CSc. a Doc. Ing. Miloš Michlovský, CSc. svými interspecifickými odrůdami moštového charakteru.

      Významnou událostí v historii šlechtění a množení révy vinné vůbec byla akce, iniciována tehdejším ředitelem knížecích statků rodiny Liechtenstein a ředitele Zahradnicko ovocnické školy (Höhere Obst - und Gartenbauschule) v Lednici na Moravě, dvorním radou a později docentem na vídeňské vysoké škole Dr. Wilhelmem Lauchem (1895 1951).

      Lauche totiž dal podnět k dalšímu systematickému rozvoji šlechtění révy vinné u nás. Do akce se zapojilo Ministerstvo zemědělství RČS a řada významných osobností, jako Prof. Dr. Jan Jelínek (1879 - 1962), Karel Votruba (1883 - 1940, původem z Moravy) a inspektor německého odboru Zemědělské rady moravské v Brně, H. Nachtweh. Byl navržen i zvláštní výbor pro šlechtění révy vinné na jižní Moravě, jehož členy byli Frimmel, Nachtweh, Stummer, Unger.

      Tento výbor pak na své schůzi (13. dubna 1922 ve Valticích) stanovil hlavní cíle šlechtitelské práce: zvyšování výkonnosti, ranost v dozrávání, spolehlivost v kvetení (florescentia) a odolnost vůči chorobám a škůdcům. Hlavními aktéry byli již vzpomínaní Frimmel a Stummer. Svůj program průběžně koordinovali v průběhu dalších let (až do roku 1938) s předními odborníky, např. již vzpomínaným Prof. Dr. Kobelem (1896 1981) z Wädenswillu a Dr. Fritzem Zweigeltem, ředitelem školy v Klosterneuburgu. Z našich odborníků to byl Doc Dr. Ing. Karel Neoral (I889 - 1945) z Brna a o něco později i Doc. Dr. Ing. Josef Bláha (1920 - 1994).

      Oba posledně jmenovaní, pracovníci bývalých Zemských výzkumných ústavů zemědělských v Brně – Pisárkách, vykonali v období mezi I. světovou válkou (1914 - 1918) a II. světovou válkou (1939-1945) mimořádně záslužnou práci ve zvelebování našeho vinohradnictví. K nim nutno ještě zařadit rovněž vinařského inspektora Bedřicha Pštrosse (1887 - 1942), který byl v letech 1939 - 1942 ředitelem Zemského pomologického ústavu v Ruzyni, Cyrila Míšu (1896 - 1977) a jeho mladšího bratra Jaroslava Míšu (1902 - 1960), který se již v té době intenzivně věnoval udržovacímu šlechtění na ŠS Velkých Pavlovicích.

      Oficiální trend, který měl zdůraznit význam šlechtění révy vinné v našich podmínkách, byl prezentován na poradě Ministerstva zemědělství 12. dubna 1923. Podnětný referát a hlavní zásady pro návrh řešení daného problému přednesl Bedřich Pštross, který v té době působil v Mutěnicích jako inspektor vinařství. Byla v něm stanovena skladba odrůd pro české vinařské oblasti na Moravě. Rovněž byl zdůrazněn význam selekce pod dozorem šlechtitelské komise, která měla provádět registraci a označováni vybraných keřů. Pouze vybrané keře se měly dále množit, testovat a selektovat na vybraných šlechtitelských pracovištích. Navrhovalo se i zřízení Ústředního šlechtitelského ústavu vinařského. Jako nejvhodnější místo bylo uvažováno s Valticemi. Selektované odrůdy révy vinné měly pak množit šlechtitelské stanice, zřizované v každém obvodu vinařských inspektorátů. Základem měly být pro tento záměr tehdejší Státní a zemské révové školky. Žel, tento Pštrossův návrh se nedočkal plné realizace.

      Přesto, že se mnohé nepodařilo uskutečnit, přece jen byly dány určité závazné směry pro selekci a množení révy vinné. Od tohoto roku (1923) metodické vedení šlechtění révy vinné v české vinařské oblasti Moravy převzal Doc. Ing. Dr. Karel Neoral (1889 - 1945), rodák z Poličky, dnes Doloplaz u Nezamyslic. Byl pracovníkem Zemských výzkumných ústavů zemědělských v Brně - Pisárkách, přednostou vinařsko – ovocnické sekce a později docentem na VŠZ v Brně - Černých Polích. Mezinárodně byl uznávaným evropským znalcem vinohradnictví a vinařství. Neoral prakticky začal s propracováním nejvhodnějších způsobů selekce révy vinné v rámci udržovacího šlechtění. Spolu s ním na dané problematice pracoval i jeho asistent, pozdější docent VŠZ Dr. Ing. Josef Bláha (1900 - 1994), rodák z Velké Bystřice na Olomoucku, který do ústavu v Pisárkách nastoupil v roce 1925. Z titulu své funkce byl neustále v kontaktu se ŠS v Mutěnicích, kde úspěšně rozpracoval a koncipoval započatou práci Neorala. Tak vznikla metodika, která byla v polovině třicátých let minulého století přijata a praktikována. Za základ této udržovací metodiky byly práce a metody Dr. Otty Sartoria, které však byly upraveny a uzpůsobeny na naše poměry. Vycházela z negativní selekce a pozitivní třístupňové selekce.

      Je zapotřebí vrátit se ještě k osobě Doc.Dr.Ing. Josefa Bláhy, který za svého, i když krátkého působení na VŠZ (specializaci zahradnické) nadchl a vychoval několik špičkových vinařských šlechtitelů, jako: Ing. Josef Veverka, Ing. Václav Křivánek, Prof. Ing. Vilém Kraus, CSc., nebo již zemřelý Ing. Jaroslav Horák. Mimořádně se zasloužil o naše vinohradnictví a vinařství, jak osvětovou činností, tiskem i slovem, tak svým pedagogickým působením a výchovou, svým nadšením a zaváděním moderních technologií ve vinohradnictví. Kus práce, na kterou jeho následovníci navazovali, vykonal ve šlechtění, které se snažil nasměrovat k rozvoji jakostního moravského vinařství. Úzce spolupracoval i se zahraničím, zvláště se školou v Klosterneuburgu. Je velkou škodou, že se nesetkával vždy s pochopením, a že byl postihován i politickými represáliemi. Bláha má nesmírnou zásluhu (spolu i s Cyrilem Míšou) na oživení, povznesení a zvelebování vinohradnictví a vinařství, zvláště šlechtění po druhé světové válce, kdy mnoho cenného materiálu, zejména ze Znojma a návazných pracovišť, se nezjistitelně ztratilo.

      V historii procesu vývoje šlechtitelských metod a praktik u révy vinné můžeme stručně diferencovat jistá časová údobí (z předchozí, rozvedené části):

      I. období - trvá asi tak do začátku 19. století. Lze je charakterizovat jako období shromažďování sortimentů, jejich zkoušení v našich podmínkách a selekce podle fenotypů. Ojedinělé pokusy s křížením.

      II. období - trvá do znovuobjevení Mendlových zákonů v roce 1900. S výskytem zdravotních kalamit (révokaz, Oidium apod.), se začíná pozornost zaměřovat také na získávání vhodných, odolných podnoží. Využívá se distanční hybridizace (různých druhů botanických i geografických původů).

      III. období - vymezeno po roku 1900 asi až do šedesátých let 20. století. Vedle konvenčních metod šlechtění révy vinné se větší měrou využívá distančního křížení při šlechtění na odolnost, ale již na podkladě hlubších genetických pozorování a s využíváním světového genofondu odrůd révy vinné, jsou také pokusy s využíváním mutačního šlechtění (včetně polyploidie).

      IV. období - současné období, poznamenané doposud získanými výsledky genetických studií, možnostmi explantátového šlechtění a cílevědomým ozdravováním pěstitelského materiálu. Toto období je charakterizováno šlechtěním interspecifických odrůd, propracovanějšími metodami distančního křížení a v hodnocení s větším důrazem na kvalitu. Záměr šlechtění je směrován na získávání odrůd, vhodných pro ekologické pěstování révy vinné, umožňující výrobu "biohroznů" a "biovín".

      Šlechtitelská práce se v období před rokem 1918, v průběhu "předmnichovské" republiky (1918 - 1938) i za doby německé okupace zaměřovala především na propracování udržovacích šlechtitelských metod, produkci zdravého a kvalitního školkařského materiálu. Bylo pracováno s již osvědčenými a k nám dříve importovanými odrůdami. Záměry s novošlechtěním byly rozpracovány především zásluhou Frimmela a Stummera na pracovištích Lednice na Moravě a Znojmo, včetně pokusných bází. V té době však nebylo dokončeno a povoleno žádné novošlechtění (odrůda). Teprve v roce 1970 byla u nás povolena a uznána první původní odrůda ´Veritas´ ze šlechtitelské stanice Znojmo.

      Za období od roku 1945 bylo na našich šlechtitelských pracovištích vyšlechtěno 8 původních odrůd révy vinné, 57 odrůdových klonů a v ověřovacích zkouškách je testováno 18 novošlechtění. Ve šlechtění byla především používaná hybridizace mezi vybranými a geneticky perspektivními odrůdami s následnými různými způsoby selekce a zdravotních testů. Při šlechtění klonů to byly náročné a přísné výběry za současného testování zdravotního stavu a kvality. Byly rovněž propracovány a zdokonaleny metody udržovacího šlechtění - selekce. Na těchto úspěších mají mimořádnou zásluhu již vzpomínaní šlechtitelé: Veverka, Křivánek a Horák. Dále pak Míša, Dohnal, Kraus, a později i další, jako Tománek, Michlovský.

      Ing. J. Veverka byl nejen úspěšným autorem několika šlechtění, ale i mnohaletým předsedou šlechtitelské rady a zasloužil se o propracování koncepce šlechtění. Ing. V. Křivánek propracovával metody udržovacího šlechtění a šlechtění podnožové révy vinné. Je autorem několika šlechtění a průkopníkem moderních šlechtitelských metod. Ing. J. Horák je autor několika šlechtění a mnohaletý vedoucí bývalé hlavní šlechtitelské stanice ve Velkých Pavlovicích.

      Na vzestupnou úroveň českého, moravského i slovenského vinohradnictví a vinařství po druhé světové válce mělo bezesporu vliv (vedle středního odborného školství - Mělník, Valtice, Modra) zejména vysoké zahradnické učení VŠZ Brno v Lednici na Moravě (do roku 1985 jako obor a od tohoto roku pak jako Zahradnická fakulta, dnes součást Mendlovy zemědělské a lesnické univerzity Brno). Vinohradnictví, vinařství – sklepnímu hospodářství a šlechtění révy vinné byly věnovány samostatné přednášky, cvičení a semináře. Vinohradnictví přednášel od počátků šedesátých let do začátků let devadesátých Prof. Ing. Vilém Kraus,CSc. Vinařství přednášel odborný asistent Ing. Václav Švejcar,CSc. a šlechtění révy vinné (v rámci předmětu „Šlechtění a množení zahradnických rostlin“) Prof. Ing. Jan Lužný,CSc..

      Jmenovaní učitelé byli v úzkém kontaktu s odbornou vinohradnickou a vinařskou praxí a i vědecko-výzkumnými institucemi a šlechtitelskými pracovišti. Byli členy odborných komisí, vědeckých a šlechtitelských rad. I když naše země nepatří mezi vinohradnické a vinařské velmoci co do kvantity, svojí úrovní a odbornou vyspělostí patří mezi vyspělé vinařské země. Ostatně i historie pěstování révy vinné u nás tuto skutečnost názorně dokumentuje, zejména pak svými výsledky ve dvacátém století.

      Vinohradnictví a vinařství u nás ve svých pěstitelských regionech a oblastech je nejen neodmyslitelnou součástí zemědělské a zahradnické výroby, ale vinice se nezastupitelně začleňují do utváření charakteru krajiny a ochrany i tvorby životního prostředí. Podstatnou měrou k naplnění těchto úkolů se bude podílet i vhodná odrůda - odrůdy, které jsou opět výsledkem činorodé, experimentální činnosti člověka šlechtitele.

©  MZLU v Brně, Zahradnická fakulta v Lednici na Moravě,
Ústav šlechtění a množení zahradnických rostlin
Autoři: © Vojtěch Řezníček, Petr Salaš, Jan Lužný
Pro web upravil: ©Drahomír Míša